Sasusaku-Samuraj a ninja-Kariina pomsta

14. března 2018 v 19:42 | ShizuKuro
Ahoj lidi. Doufám, že jste se tišila pokračování povídky. Celý týden co jsem měla volno jsem se snažila psát, ale musíte uznat, že ve třídě kde jsou lidi ze čtyř různých tříd se blbě píše povídka. Druhý den mě málem viděla jidna holka co píšu. Naštěstí jsem to zakecala na referát a dala mi pokoj. Třetí den jsem si četla a doufala jsem, že něco udělám doma, ale to se nestalo. (musela jsem s mým malým štěňátkem ven jinak by zničila celý dům) čtvrtý den si mě odchytli kluci z vyšších ročníků, abych s nimi hrála karty. Já jim kývla a hrálo se. V Prší jsem kralovala, ale potom přišel na řadu Kent a já byla v koncích. (hrála jsem ho poprvé v životě) Zezačátku mi to moc nešlo, ale nakonec jsem se do toho dostala. A poslední den se jrál Kent znovu. Rozdávala jsem karty, protože jsem neměla nikoho do dvojice. (Všichni mi říkali ať jdu pracovat do kasína)To by bylo asi tak všechno zajímavé v mém volném týdnu. Doufám, že si povídku užijete. (a doufám, že mě nikdo nebude chtít zabít)



Má dýka svištěla vzduchem. Ale rychle jsem ji zastavila, když jsem se dívala na osobu, co stála přede mnou. Nemohla jsem uvěřit svým očím "Tati?" zašeptala jsem tak aby mě slyšel. "Sakuro? Ty žiješ?" koukal na mě vyjeveným pohledem. "Co tady děláš, myslel jsem si, že jsi mrtvá." Prohlížel si mě od hlavy až po paty. "Tati jsem v pořádku. Nic mi není." Snažila jsem se ho uklidnit. "Měl bys odejít, aby tě nikdo neviděl." Snažila jsem se ho odtud dostat. Kdyby ho někdo uviděl, mohl by být popraven. "Bez tebe neodejdu!" byl silně rozhodnutý, že mě tady nenechá. "Tati já tady musím zůstat, mám obrovský dluh u rodiny Uchiha." Chytila jsem ho za ruce a upřímně jsem se mu dívala do jeho hnědých očí. Bylo mu v očích vidět, že by udělal cokoli, aby mě odtud dostal. Rychle mě objal a pevně stiskl. "Když jsem přišel do našeho klanu, všechno bylo zničeno. Hodně členů našeho klanu bylo zavražděno. Dokonce i ženy a děti." Nechtěla jsem mu uvěřit. "A Shizune?" od doby co mě poslala pryč, jsem o ní ani neslyšela. "Je v pořádku. Utekla a schovala se v malé vesnici nedaleko od klanu Uzumaki. Sháněla mi o tobě všechny informace, co se daly. Pomohla mi tě najít." Jemně jsem ho od sebe odstrčila. "Musíš odtud odejít dřív, než si tě někdo všimne." Popadla jsem ho za ruku a vedla ho pryč. Ukázala jsem mu boční cestu z domu. Potichu jsem se zase vrátila do svého pokoje. Schovala jsem svoji dýku a zalezla jsem si zpátky na futon. Přikryla jsem se a usnula.

Ráno do mého pokoje vpadli stráže. Rychle jsem si sedla. Nevěděla jsem co se děje. Koukala jsem z jednoho muže na druhého. Do mého pokoje vešla Karin s povýšeným pohledem. Její nenávist ke mně jí byla vidět na očích. Velitel ke mně přišel a pronesl. "Jste obviněna ze spiknutí proti rodině Uchiha a pokusu o vraždu Karin Uzumaki. Odveďte ji!" rozkázal. Stráže mě popadli za ruce a táhli pryč. Jak mě táhli po chodbách tak jsem na ně křičela, aby mě pustili. Prudce se mnou švihli a hodili mě do cely. Nikdy jsem nebyla dobrá v boji jeden proti všem. Jen jeden na jednoho. V tom jsem byla nejlepší. Nemohla jsem nic dělat. Mříže bych nikdy neprorazila. A není tady ani nic čím bych si je otevřela. Sedla jsem si do rohu co nejdál ode dveří a snažila jsem se nějak zahřát. Podle světla jsem co sem procházelo jsem mohla pozorovat čas jak plyne. Po třech dnech co jsem nedostala nic k jídlu, jsem hodně zeslábla. Do vězení přišla Karin s šesti strážnými. Něco jim nakázala. Jeden odemkl mou celu a dva vešli dovnitř. Popadli mě za ruce a někam vedli.

Vyvedli mě na dvůr a přivázali mě mezi dva kůly. Karin si sedla na židli co si nechala přinést. Uvelebila se a opřela si lokty o opěradla. Vedle ní byl malý stolek a něco na něm, nějaké věci. Karin se mí odívala do očí a potom na stolek. "Viděla jsem tě, jak pomáháš ninjovi a vyvádíš ho z tohohle domu." Ze stolu zvedla malý papírek. "Roztomilá kresba." Dala ho nad oheň. "Ne! Nedělej to! Prosím." Snažila jsem se, aby to nedělala. Položila ho zpátky na stůl. "Takže přiznáváš, že ses mě pokusila zabít?" naklonila se na levou stranu. "Ne nepřiznávám." Hned jak jsem to dořekla, dostala jsem obrovskou ránu do zad. Karin se pousmála. "Opravdu?" koukla se na muže vedle mě. "Ne." Rozhodla jsem se, že se nepodvolím té její hře. Dostala jsem několik dalších ran. Po pěti minutách mučení Karin zvedla ruku, aby přestali. Zvedla se ze židle a šla ke mně. Jeden voják přišel ke mně a popadl mě za vlasy a zvedl mi tím hlavu. Před oči mi vrazila mou dýku. "Nemyslela jsem si, že ještě někdy někoho takového potkám." Zvedla dva prsty, co překrývali znak našeho klanu. "Členka nejsilnějšího klanu ninjů je přede mnou a nemůže mi nic udělat. Jak smutné." Začala se smát. Mávla na muže a dali mi další ránu. Tu jsem neustála a spadla jsem na kolena. Karin do mě začala kopat. Kopala mě do břicha. Poslední kop jsem od ní schytala do obličeje. Začala jsem vykašlávat krev. Začínala jsem si myslet, že je se mnou konec. Vzdala jsem se všech nadějí, které jsem ještě měla. Karin se otočila a rozkázala jedné služebné, aby přinesla kýbl s vodou. Zkřížila si ruce na prsou a čekala na dívku, až se vrátí. Dívka se vrátila, jak nejrychleji mohla. Podala kýbl Karin a ta si ho od ní převzala. Přešla k jedné nižší budově a ulomila z ní rampouchy a hodila je do vody. Přišla s ním ke mně a celý obsah na mě vylila. Celé kimono nasáklo ledovou vodou. Ledová látka se na mě rychle nalepila a ne a ne se pustit. Trochu jsem pozvedla hlavu a v dálce jsem zahlédla tu blonďatou dívku. Koukala na mě vystrašeným pohledem. Pohledem jsem ji prosila o pomoc. Rozběhla se a zmizela za rohem. Má poslední naděje je pryč. Jen jsem svěsila hlavu a koukala do země. Pomalu jsem se začala smiřovat se svojí smrtí. Karin zahodila kýbl a odešla do domu. Všichni ji následovali. Zůstala jsem tam úplně sama. Slunce pomalu zapadalo a sním, odcházeli i teplé paprsky slunce, co tady přes den bývají.


Už to budou čtyři dny, co jsem s rodinou odjel do klanu Hyuga. Mají to tu opravdu krásné a všichni se baví, ale mě tady něco chybí. Sedl jsem si na terasu a pozoroval zapadající slunce. V ruce jsem držel sklenici s vínem, které bylo dovezené až z Evropy. Není špatné, ale mám radši saké. Itachi se začal bavit s jednou dívkou, která slouží princezně klanu Hinatě. Myslím, že se jmenuje Izumi. Vypadali spolu spokojeně. Vše probíhalo v klidu, dokud se kolem desáté večer prudce neotevřeli dveře. Stála v nich uřícená Kariina služebná. Rychle se rozešla směrem k otci, tak jsem tam rychle přiběhl. "Co se děje?" zeptal se jí otec přísně. Rychle popadla dech a odpověděla mu. "Karin-sama podezírá Sakuru-sama, že se jí pokusila zabít a spáchat atentát na vaši rodinu. Tvrdí, že ji viděla s nějakým ninjou a také tvrdí, že to byl ten, co napadl vás, pane." Dořekla a znovu se pokusila chytit dech, aby mohla pokračovat. "Vyslýchá Sakuru-sama, ale ona nechce nic říct, a proto ji začala mučit na zadní zahradě." Opřela se rukama o kolena a snažila se dýchat. Matka byla hodně vyděšená. Podíval jsem se na ni a potom na otce s Itachim. Itachiho to moc nezajímalo, protože měl u sebe tu služebnou. Otec moc emoce projevovat neumí, tak jsem ani nečekal, že by nějaké projevil. Ale byl jsem překvapen. Otec se díval zvláštním pohledem, který se ani nedá popsat. "Sasuke, měl bys jet rychle domů." Přistoupila ke mně matka. Položila mi ruku na rameno. Otočil jsem se na ni a kývl jsem. Chtěl jsem odejít, ale otec mě zastavil. "Sasuke, jestli teď odjedeš. Vjedeš přímo do sněhové bouře." Podíval jsem se z okna ven. Začínalo tam silně sněžit. Sakra. Zanadával jsem si. Nemůžu nic udělat. Musel jsem zůstat v domě Hyugu a čekat, až bouře přejde.






Už je to nějalou dobu co nevyšla manga, ale nemusíte se bát už jen tři stránky a bede další část přeložená. budu moc ráda za komentáře. =D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama