Sasusaku-Samuraj a ninja-Sasukeho odjezd a problémy na cestě

24. února 2018 v 19:25 | ShizuKuro

Po dlouhé době přidávám další díl. Tentokrá tady bude menší akcička a doufám ,že mě nebudete nenávidět za to co jsem Itachimu provedla. Doufám, že si užijete další díl. (Jelikož se blíží lyžák a já nejedu. budu mýt více času na psaní povídek. Tak se pokusím tuhle povídku trochu víc posunout.) PS: Další díl se píše. :)



Ráno jsem se probudila ve svém pokoji. Sasuke mě musel nejspíš odnést. Vymotala jsem se z deky a šla jsem se převléci. Vzala jsem si světle růžové kimono a červený pás obi. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Vyšla jsem z pokoje a zamířila do jídelny. Vešla jsem a málem jsem omdlela. Seděla tady Karin a zamilovaně si něco broukala. Hned jak si mě všimla mě začala vraždit pohledem. Sedla jsem si na druhou stranu místnosti a začala jíst. Dveře se prudce otevřely a dovnitř vešel Sasukeho otec. Vše jsem položila a poklonila se mu. "Otče, děje se něco?" zeptala se ho Karin. Od té doby co je Sasukeho snoubenka Fugakua oslovuje otče a Mikoto matko, ale Mikoto se to moc nelíbí a pokaždé by ji nejraději nějakým způsobem umlčela. "S rodinou odjíždíme, vy dvě tady zůstanete a počkáte na náš návrat." Promluvil na nás. "Ano, Fugaku-sama." Znovu jsem se poklonila. "Ale otče, já tady nechci zůstat s tou nánou pitomou." Ukázala na mě prstem. Nedívala jsem se na ně. Fugaku se na mě otočil. Chvíli mě pozoroval, ale nakonec ještě utvrdil své rozhodnutí. "Zůstanete tady, to je mé rozhodnutí." Otočil se a odešel. Pomalu jsem si zase sedla a podívala se na Karin. Ta mě na dálku vraždila pohledem. Zvedla jsem se od stolu a odešla.

Nevydržela bych to tam s ní. Pomalu jsem zrychlovala, až jsem se nakonec rozběhla. Nedívala jsem se na cestu a někoho jsem srazila. Chvilku jsem si třela čelo a potom jsem se rychle zvedla a běžela dál. Pokud by mě ta osoba nezastavila. "Hej, kam si myslíš, že běžíš!" křikl po mě ten muž. Podívala jsem se, koho jsem vlastně vrazila. Zápěstí mi drtil Itachi. Nevím proč, ale už od začátku mě nemá v lásce. "Něco mi dlužíš." Usmál se na mě slizce. Jeho usměv se mi vůbec nelíbil. Máchl svojí volnou rukou a chytil mi obě ruce do jeho jedné. Přitlačil mě ke stěně a začal mi povolovat pás obi. Pokusila jsem se ho kopnout, ale nedařilo se. Můj pás letěl na trávník u domu. "PO--!!" chtěla jsem se rozkřiknout, ale on mi zacpal něčím pusu. "Opovaž se křičet!" varoval mě. Zvedl ruku a strčil mi ji pod kimona a sahal mi na má ňadra. Chtělo se mi křičet na celý dům, ale nevydala jsem ani hlásku. Jediné na co jsem pomyslela, byl Sasuke. Když se mě chystal dotknout na mém citlivém místě, tak ho někdo zastavil. "Co si myslíš, že děláš Itachi!" na sto procent se jeho hlas rozlehl po celém domě. Zvedla jsem hlavu se slzami v očích. Sasuke! Sasuke mu vrazil pěstí. "Co si myslíš, že děláš s mojí společnicí!" sklopila jsem hlavu. "Sasuke-sama." Zašeptala jsem. Držela jsem si kimono, aby mi nepadalo. "Běž, potom si to s tebou vyřídím!" odhodil Itachiho kousek od nás. Otočil se na mě. "Jsi v pořádku?" pomohl mi vstát. Nic jsem neřekla. Jen jsem se poklonila a odešla pryč. Sasuke potom odešel za jeho rodinou a vydali se na cestu.

Upravila jsem si kimono a procházela jsem se po domě. Pořád jsem přemýšlela nad tím, co se stalo. Jak jsem byla zamyšlená, vrazila jsem do dívky ze služebnictva. "Moc se omlouvám." Klaněla se mi. Měla nádherné dlouhé blond vlasy. Myslím, že když stojí má je až po kolena. Několikrát praštila svým čelem o podlahu. "Nemusíš se mi omlouvat. To já do tebe vrazila." Snažila jsem se jí zastavit. Natáhla jsem k ní ruce a pomohla jsem jí vstát. Otřepala ze sebe prach a zvedla tác s hrkem, ve kterém byl ještě před chvílí čaj. "Ale ne, Karin mě zabije." Povzdechla si a smutně se koukala na prázdný hrnek. Chvíli jsem si ji prohlížela, jestli jsem ji někde už neviděla, ale nemohla jsem si vzpomenout. "Ty nejsi služebná Uchihů mám pravdu?" zeptala jsem se jí, protože mi to pořád nedávalo pokoj, kde jsem ji už viděla. "Ne, jsem osobní služka Karin, která je snoubenka Sasukeho Uchihy. Abych byla upřímná, nemám ji ráda." Zašeptala poslední část věty, aby ji nikdo neslyšel. Usmála se na mě stylem nikomu to prosím neříkej. Tentokrát si mě začala prohlížet ona. "Děje se něco?" nevěděla jsem, co na mě vidí. "Ty asi nebudeš služebná, když máš tak nádherná a drahé kimono." Musela jsem se nad tím trošku zasmát. "Ne nejsem. Jsem společnice Sasukeho-sama." Nadechla jsem se, abych pokračovala ve své řeči. "Ty jsi gejša?!" vyjeveně na mě koukala. "Ne nejsem. Jenom mu dělám společnost, aby se nenudil." Snažila jsem se ji přesvědčit, že nejsem to, co si myslí. Chvilku jsem si tam povídali, než se přes celý dům ozval Kariin hrozný křik. "KDE JE MŮJ ČAJ!!!!!" dívka se zhrozila, popadla tác s hrnkem a bez rozloučení zmizela za rohem. Nestihla jsem se jí zeptat, jak se vlastně jmenuje. Snad ji ještě potkám. S úsměvem na tváři jsem se vydala do svého pokoje.

V pokoji jsem si připravila věci a sundala jsem si kimono, které bylo na konci od čaje. Převlékla jsem se a svázala jsem si vlasy do drdolu, který jsem překryla šátkem. Do kapsy jsem si dala kunaj a peníze. Do tajné kapsy jsem si dala pár šurikenů a vydala jsem se do nedaleké vesničky. Kolem stráží jsem prošla v klidu. Vůbec je nezajímalo, kam jdu. Nehnuli se ani o milimetr. Vesele jsem šla do vesnice. Po půl hodině jsem se na ni dívala z menšího kopce, za kterým byla schovaná. Vypadala tak klidně, ale to jsem si jen myslila. Když jsem do ní vstoupila, uviděla jsem něco hrozného. Všude po domech bylo něco načmárané barvou a lidé se to snažili smít. Popošla jsem k jednomu starci. "Promiňte, co se tady stalo?" doufala jsem, že se něco dozvím. "Vy nejste zdejší slečno, mám pravdu?" zakývala jsem hlavou, že má pravdu. "Tohle se tu stává docela často. Dělí to dvojice mladíků, kterým se nelíbí, že mají nedaleko Uchihové sídlo." Vysvětlil mi. Poděkovala jsem mu a vydala se ulicemi dál. Všichni uklízeli ten nepořádek. Žena se otočila ke kbelíku, aby si namočila hadr, ale zastavila se. Skleničky co měla na stole, se začali třepat. "Jsou tady zase!" zakřičela. Pustila hadr a popadla své syny, co byli opodál. Rozhlédla jsem se okolo a všichni ji napodobili. Zůstala jsem tam stát sama. Mezi domy se objevila divoká bílá kobylka. Jak běžela, převrátila pár stolů, co sloužily jako stánky. U jednoho jí to podklouzlo a ona skončila pod ním. Zamotala se do velkého šedého plátna. Přiběhla jsem k ní a snažila jsem se ji z toho vymotat. Odnikud se vynořili dva muži na koních a řítili se prudce na mě a tu kobylku. Snažila jsem se ji z toho dostat co nejdřív. Plátno se zamotalo a nešlo rozvázat. Vytáhla jsem kunaj a přeřízla jsem ho. Kobylka se zvedla a rozběhla se pryč. Ti dva se za ní chtěli rozběhnou, ale skočila jsem jim do cesty. Jejich koně se zvedli na zadní a shodili je ze sedel. Oba dopadli silně na zadek a jejich koně utekli pryč. Jeden se rychle vzpamatoval a zaútočil na mě. Rozmáchl se po mě pěstí. Uhnula jsem kousek na bok. Levou rukou jsem ho praštila do loktu a zároveň jsem ho pravou praštila zespodu do brady. Složil se na zem vedle mě. Jak mile to jeho společník zpozoroval, vytáhl nůž a rozběhl se po mě. K jeho smůle jsem se mu vyhnula chytila jsem jeho ruku za zápěstí a za loket a praštila jsem s ním o písčitou zem. Nůž mu vyletěl z ruky a zabodl se do nedalekého sloupu. Sedla jsem mu na záda a z kapsy vytáhla svůj kunaj. Přiložila jsem mu ho ke krku a zašeptala jsem mu do ucha. "Jestli se tady ještě někdy ukážete. Tak si vás najdu a nebude to jen vaše ponížení, ale i vaše smrt." Slezla jsem z něj a stoupla si opodál. Ti dva se rychle posbírali a utekli pryč. Povzdechla jsem si a setřepala jsem ze sebe prach. Rozešla jsem se zpátky "domů".

Přišla jsem až se západem slunce. Stráže už se dávno vystřídali. Zase jsem prošla, aniž by se pohnuli. Někdy si myslím, že jsou to sochy. Vyzula jsem se a vzala jsem si své sandály do ruky. Prošla jsem skoro přes celý dům. Nechtěla jsem aby si mě někdo všiml, protože se pořád ozýval Kariin křik. "Kde je můj čaj!!" "Kde je mé manju!!" "Přineste mi sladkosti!!" a další podobné věty. Nechtěla bych být v kůži služebnictva. Potichu jsem se protáhla kolem Kariina pokoje a zalezla jsem do svého. Věci jsem si schovala a skočila jsem do teplé vany. Namáčela jsem se tam tak dlouho, dokud Karin nepřestala řvát. Bylo kolem deváté večer a ona ne a ne utichnou. O půl desáté bylo konečně ticho. Vylezla jsem z vany a oblekla jsem si své kimono na spaní. Zalezla jsem si na futon a doufala jsem, že se v klidu prospím.

Kolem půlnoci mě vzbudily kroky na chodbě. Prudce jsem otevřela oči a pod futom jsem nahmatal svoji malou dýku se znakem klanu Haruno. Přešla jsem ke dveřím a poslouchala jsem kroky. Jakmile byly u mých dveří prudce jsem se rozevřela a máchla jsem dýkou po narušiteli.



Budu moc ráda za komentíky. Vždy dokážou povzbudit. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama