Sasusaku-Samuraj a ninja-Příčina všeho

18. ledna 2018 v 21:12 | ShizuKuro

Ahoj lidi. omlouvám se, že jsem nic douho nepřidala, ale bude pololetí a navalilo se na mě hodně testů, tak snad chápete můj důvot nepřítomnosti. začala jsem psát svoji vlastní povídku. doufám, že se vám bude líbit.Usmívající se pls komentíky. (Na pokračování se pracuje)



Je chladná tmavá zimní noc. Většina lidí už spí nebo se snaží spát. Jen v dáli jdou vidět světla malé skupinky císařových samurajů, jak jedou do jejich zimního sídla. Celou skupinu vede Fugaku Uchiha. Nejslavnější samuraj celé historie. Neexistuje nikdo, kdo by nevěděl, kdo to je. Zastavil skupinu, protože něco zahlédl. Všichni nechápali, o co jde. Vzal si lampu a snažil se si posvítit. Zezadu celé skupiny se ozval bolestný výkřik jednoho z mužů. Fugaku se skočil z koně a šel se podívat, co se stalo. Muž měl v ruce hluboko zaražený kunai. Vytáhl ho a podíval se na něj, jestli není potřený jedem. Naštěstí pro muže není. Fugakův kůň zděšeně zařehtal. Fugaku rychle doběhl ke svému koni a snažil se ho uklidnit. Ve světlu lampy si všiml tmavé postavy. Fugakuovi kolem hlavy proletěl kunai a zabil jednoho u jeho mužů. Ze všech stran se objevili ninjové. Začal nelítostný boj. Většina Fugakuových mužů padla, ale za cenu položení života se jim podařilo chytit muže, který jim velel. Fugaku ho dal prohledat jestli nemá u sebe něco čím by se mohl osvobodit. Svázal ho a za druhé lano ho vedl na jeho zimní sídlo, kde ho bude vyslýchat, kvůli důležitým informacím.
Mladá šestnácti letá kunoichi se vyspala do růžova. Vyskočila z postele a běžela do kuchyně, kde na ni čekala její pečovatelka Shizune. "Dobré ráno, Shizune." Křikla na ni, když běžela po schodech dolů. Běžela rychle do kuchyně. Ze stolu si vzala pár věcí na jídlo a vyskočila oknem ven. Zachytila se jedné větve a zmizela v korunách stromů. Přeskakovala ze stromu na strom. Až se dostala na nejvyšší místo v okolí. Stála na větvi a koukala do dálky, jetli se náhodou už nevrátila skupina, co včera odešla. Doufám, že se jim nic nestalo, protože jim velel můj otec. Nechci, aby se mu něco stalo. Je to jediný příbuzný co mi zůstal. Matka zemřela, když jsem se narodila. Takže nemám, žádné sourozence. A jsem jedinou dědičkou celého klanu. Asi dva kilometry od vesnice se vrací tátova skupina. Seskočila jsem ze stromu a padala volným pádem dolů. Pár metrů od země jsem zpomalila pád a bezpečně dopadla na zem. Rozběhla jsem se té skupině naproti. Už od doby co jsem se dnes probudila, jsem měla špatný pocit, že se něco stane. Na hlavní ulici se objevila tak jedna desetina z celé tátovi skupiny. "Kde je táta?" koukala jsem vyděšeně z jednoho na druhého. V jejich obličejích byl vidět soucit a smutek. Nikdo se mi nechystal odpovědět. "Kde je? Co se stalo?" naléhala jsem. Jeden muž co stál vzadu, mi konečně odpověděl. "Možná už je mrtvý, protože v té skupině byl Fugaku Uchiha." Prošel kolem mě a zmizel. To přece nemůže být pravda. Na místě jsem spadla na zem a propadla hysterii. Dlaněmi jsem si přikryla obličej. Nechtěla jsem nikoho, aby viděl moje oči plné slz. Většina, žen co stála opodál mě litovala. Ale ani jedna se mě nesnažila utěšit, až co přiběhla Shizune. Sedla si vedle mě na zem a objala mě. "Určitě je v pořádku." Kolíbala se se mnou z jedné strany na druhou. "Jednou jsem pro Fugakua pracovala." Zarazila jsem se. "Ty o něm něco víš:" vyhrkla jsem na ni. "Chci o něm vědět všechno. Prosím." Chytila jsem ji za kimono a cloumala s ní. "Dobrá jen se uklidněte, slečno." Zklidnila jsem se a šli jsme k nám. Sedli jsme si v kuchyni ke stolu a Shizune začala vyprávět, jak pracovala pro Fugakua. "Tenkrát jsem hledala jenom obyčejnou práci a nakonec jsem ji našla jako služebná v jeho sídle. Fugaku měl nádhernou manželku, ani nevím, kde se ti dva potkali, protože byli úplné opaky. On byl přísný a už jen z jeho pohledu vyzařoval respekt. Jeho manželka byla spíše křehká a hrozně milá. Pokaždé když jsem ji viděla, se usmívala. Většinu svého času trávila v zahradách kolem domu. Až jednoho dne v zahradách nebyla. Nevěděla jsem proč, tak jsem se radši věnovala svým povinnostem než abych slídila okolo. Později jsem zjistila, že je těhotná. Narodil se jim syn, který dostal jméno Itachi. Moc si ho nepamatuji, ale vím, že ho všichni velice chválili, protože byl hodně nadaný. O pět let později se jim narodil jejich druhý sny u kterého už nevím jméno. Protože jsem odešla pár dnů předtím, než se narodil. Byli to jen dva roky předtím, než jste se narodila vy, slečno." Dopověděla a vstala od stolu. Šla do kuchyně, protože musí přichystat večeři. Přišla jsem k ní a o něco jsem ji požádala. "Mohla bych jít do města Shizune." Koukala jsem na ni psíma očima. Vždy podlehla. "No tak dobrá co potřebujete?" koukala na mě se zájmem. Jen jsem se trochu zaculila. "Barvu na vlasy. Už mi dochází." Jen si povzdechla a dala mi peníze, ať si ji koupím. Vyběhla jsem ven a běžela do nedaleké vesnice. Barvu jsem sice ještě měla, ale chtěla jsem zjistit toho víc o tom Fugakuovi. Cesta mi trvala jenom pár minut. Nešla jsem po cestách, ale mojí oblíbenou cestou. V korunách stromů. Kousek od vesnice jsem z vaku, co jsem si vzala sebou, vytáhla kimono a šátek, abych s ním schovala své růžové vlasy. Zastavila jsem se v obchodě a koupila si všechnu černou barvu na vlasy, co měli. Vyšla jsem ven a procházela se ulicemi s košíkem v ruce. (Ten měla taky v tom vaku) najednou se ozval křik lidí z jedné z ulic. Na ulici objevil hlouček koní, co jeli divoce ulicí hlava nehlava. Všichni lidé jim jen tak tak uhýbali. Jejich jezdci pomocí kopí ničili všechno okolo. Sem tam i někoho zabili. Jejich vůdce se rozjel přímo na mě a mířil na mě svým kopím. Myslela jsem si, že je to můj konec. Ale nebyl. Někdo ke mně přiběhl a strhl mě na bok. Kopí co se ke mně předtím přibližovalo, zachytilo jenom můj šátek a strhlo mi ho z hlavy. Spadla jsem na někoho a moje dlouhé růžové vlasy se rozvlály okolo. Podívala jsem se, na kom to ležím. Pode mnou byl kluk asi o dva roky starší než já. Má nádherné černé vlasy a černé oči. Koukala jsem mu udiveně do těch krásných očí. Nemohla jsem se od nich odtrhnout. On se mi ale do očí zpátky nedíval. Hypnotizoval moje vlasy. Pomalu zvedl ruku a vzal si jeden z mých pramenů mezi své prsty a důkladně si ho prohlížel. Ještě jsme tak na sebe chvíli koukali, než mi někdo kopl do nohy a já se probudila ze snu. Prudce jsem škubla hlavou a rychle jsem utíkala pryč. Jak jsem škubla hlavou tak jsem si vytrhla malý pramínek vlasů, který mu zůstal v ruce.
Ležel jsem na zemi a v ruce svíral pramen růžových vlasů. Nemohl jsem uvěřit, co jsem právě viděl. Vypadala jako víla. Sedl jsem si a pramen vlasů jsem schoval do plátěného kapesníku, abych ho neztratil. Postavil jsem se a vracel jsem se zpátky ke svému čtyřnohému příteli, který na mě netrpělivě čekal. Došel jsem k černému hřebci a vyskočil na jeho hřbet. Otočil jsem se s ním a vyrazil domů. Zastavil jsem až za branou zimního sídla mého otce. Seskočil jsem z koně a šel jsem za mámou, která je vždy v zahradě. O mého koně se postaral Sai. Náš sluha. Máma stála na malém mostě, který vede na malý ostrůvek, kde je malý altánek, uprostřed rybníku. Koukala na obrovský strom Sakury. Vždy se na něj dívá, protože tenhle strom je výjimečný. Kvete jenom v zimě. Jeho okvětní lístky se pomalu snáší na hladinu rybníku. Přišel jsem k ní. "Ahoj, mami." Otočila se a usmála. "Ahoj, Sasuke. Jak bylo ve městě?" zeptala se. "Nepůjdeme raději dovnitř?" navrhl jsem, protože začíná sněžit. Máma souhlasila. Sedli jsme si do jednoho z mnoha pokojů v západním stylu. Seděli jsme kolem stolku na gauči. Služebnictvo nám přineslo čaj. "Tak povídej." Pobídla mě. Upil jsem z hrnku čaje a položil ho zpátky. "Myslím, že jsem viděl vílu." Máma se předklonila se zájmem slyšet víc. "Ve městě projížděl jeden gang na koních a vraždili lidi na potkání. Jeden se ji snažil zabít kopím. Tak jsem ji strhl na bok. Z hlavy jí spadl šátek a …." Zarazil jsem se. "A?" koukala na mě zkoumavým pohledem. Zhluboka jsem se nadechl a pokračoval jsem. "Kolem mě se rozprostřely její nádherné růžové vlasy." Koukal jsem před sebe na stolek. "Růžové?" divila se. Z kapsy jsem vytáhl kapesník, kam jsem si schoval ten pramen. Ukázal jsem jí ho. Zůstala udiveně zírat na ten pramen. "Ty jsou nádherné." Zase jsem ho zabalil a schoval. Na dveře někdo zaklepal. Dveře se rychle otevřely. Stál v nich otec Fugaku Uchiha. Vešel a zavřel za sebou. "Vidím, že už ses vrátil." Přisedl si k nám. "Jak to jde s tím ninjou, co jste ho ráno přivedli?" zeptal jsem se. "Špatně. Pořád opakuje, že nám nic neřekne pro dobro svého klanu." Povzdechl si. "Určitě něco skrývá a já musím zjistit co."
Došla jsem domů a barvu si uklidila k sobě do pokoje. Do večeře je ještě čas. Sedla jsem si na postel a snažila si dát vše dohromady. Mého otce drží Fugaku Uchiha. Má manželku a dva syny. Podle toho co říkala Shizune, tak jeden má osmnáct a druhý dvacet tři. Po hodině uvažování jsem se rozhodla, že otce zachráním, ale vymýšlení plánu mi překazil poplašný zvon. Zpod postele jsem si vzala katanu a chystala se do boje. Cestou mě zastavila Shizune a nastrkala mě zpátky do mého pokoje. "Slečno, musíte utéct. Jsou to samurajové a jdou po vás." Popadla můj vak a začala do něj házet různé věci. Naházela do něj pár kimon, všechnu barvu na vlasy a další potřebné věci. Vrazila mi ho do ruk. "Honem!" stkala mě k oknu. "Běžte odtud co nejdál a někam se schovejte. Nikdo nesmí zjistit, že jste ninja z našeho klanu. Jedna žena co žije v nedaleké vesnici se o vás postará. Je to stará známá vašeho otce. A teď běžte!" vystrčila mě z okna. Udělala jsem, jak mi řekla. K večeru jsem byla ve vesnici. Vlasy jsem si schovala pod šátek a šla na místo, které mi zaznačila v mapě. Když jsem na něj došla, málem jsem tam omdlela. Celé bylo zbořené a zničené. Nezbylo mi nic jiného než strávit noc venku. Sedla jsem si do uličky a schovala se pod starou rikšu, kterou se tady někdo nechal. Začínala jsem přemýšlet jestli takhle má dopadnou můj život. Co jsem komu udělala, že umřu v zimě. Pomalu jsem zavírala oči únavou. Ale štěstí se na mě usmálo. "Zastavte!" křikla žena na muže, co táhl rikšu. Vystoupila nádherná mladá žena a přišla ke mně. "Co tady děláš?" ptala se, ale já jsem jí nedokázala odpovědět. Sundala si svůj plášť a hodila ho přes mě. "Pomoz mi s ní!" křikla na muže. Zvedl mě a posadil. Žena si sedla vedle mě. Bylo mi u ní teplo. Příjemně se mi u ní usínalo. Zavřela jsem oči a propadla do říše snů.

Seděl jsem ve svém pokoji a stále myslel na tu dívku s růžovými vlasy. Nedaří se mi ji dostat z hlavy. Neustále vidím před očima, jak se jí rozevlály vlasy. Sedl jsem si na okno a pozoroval hvězdy. Netěším se na zítřek, protože podle otce bych si měl najít manželku. Proto pozval několik mocných a vážených klanů na námluvy. Povzdechl jsem si a seskočil z okna. Lehl jsem si do postele a snažil se usnout. Jsem jeden z mála co má pokoj v západním stylu. Pár hodin jsem se převaloval ze strany na stranu, ale nakonec jsem usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jakou povídku byste chtěli?

SasuSaku
NaruHina
ShikaTema
Jiný..

Komentáře

1 Zoe Zoe | Web | 13. února 2018 v 16:41 | Reagovat

Wow. Jsem ráda že jsme našla koenčně dalího přeživšího :D Super povídka :)
jen. hodně míchaš Ich fromu s Er...

Pohled Sasukeho bych oddělila od Sakuřinýho. Někdy je to vopruz :D ale blog ignoruje jak jsi to napsala ve wordu :D

Ale jinak super :) jdu číst další díl :) :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama