SasuSaku-Delikvent 1

23. října 2017 v 20:22 | ShizuKuro |  Povídky
Napadl mě tenhle příběh, když jsem se dívala na film. Doufám, že se vám bude líbit. =D


Před pěti lety bylo ve městě postaveno nápravné zařízení pro mladistvé. Ředitelem celého nápravného zřízení je velice slavná psycholožka Tsunade Senju. Jejíma rukama prošlo už 452 dětí a 367 teenagerů. Dnes si užívá velice klidný den, když se najednou ozval zvuk zvonícího telefonu. Tsunade shodila nohy ze stolu a zvedla telefon. "Dobrý den, dovolal jsem se do nápravného zařízení Konoha?" ptal se muž v telefonu. "Ano dovolal. Jsem ředitelka nápravného zařízení Konoha. Tsunade Senju." Odpověděla. "Jsem ředitel Tokijské střední. Mám tady delikventku z třídy 3. A potřeboval bych ji převychovat." Oznámil jí muž svoji žádost. "To nepůjde tak lehce. Budeme potřebovat písemný souhlas rodičů, její jméno a také to vaše a s jakým problémem se potýkáte." Vysvětlila mu. "Jmenuji se Danzo Shimura. Písemný souhlas jejich rodičů potřebovat nebudete, už dávno zemřeli. A bude to dívka, Sakura Haruno." Vše jí sdělil. "Dobrá vyzvedneme ji hned." Zavěsila hovor. Vytočila jiné číslo a čekala, až to dotyčná osoba zvedne. "Mám pro tebe práci Obito."
O měsíc později přivezli, Haruno Sakuru do nápravného zařízení Konoha. Byla sem poslaná za vysokou absenci, utočení na spolužačky, posprejování školy a mnoho dalších. Dnes jde poprvé na společný oběd se všemi ostatními z ústavu. Snažila se chovat nenápadně, ale ti se jí moc nedařilo. Při příchodu na ni každý hned začal civět. Většina dětí nemá dlouhé růžové vlasy jako ona. Přišla jsem ke stojanu s podnosy a jeden si vzala. Po celém bylo něco vyrytého. Ignorovala jsem to a šla jsem si pro jídlo. Nevypadalo dvakrát nejlíp. Sedla jsem si ke stolu v nejtmavším rohu jídelny. Od toho okamžiku na mě všichni přestali zírat. Snažila jsem se do sebe dostat nějaké to jídlo. Skoro se to nedalo jíst. Najednou utichla celá jídelna. V hlavních dveřích se objevil. Vysoký blonďák s jeho partou, která nebyla malá. Pro jídlo si ani nešel jeho poskoci mu ho přinesli. Sedli si k největšímu stolu v jídelně. Na celou jídelnu se začali bavit. Něco si mezi sebou šuškali. Blonďák popadl nůž a hodil ho po klukovi, co byl na druhé straně v rohu. Proletěl mu kolem obličeje. Nijak si ho nevšímal a jedl dál. Nůž se zabodl do zdi za ním. Blonďákovy a jeho partě se nelíbilo, že na to vůbec neráguje. Zvedl se a šel k němu. Popadl ho za košili a hodil ho na zem. Kluk odletěl o tři stoly dál. Zvedl se. Stál ke mně zády, tak nevím, jak se tvářil. Začala rvačka mezi blonďákem a tím klukem. Všichni se shlukli kolem nich. Rychle jsem se zvedla a běžela jsem se podívat. Opatrně jsem se proplížila mezi ostatními, abych viděla. Mlátili se vším možným, co jim přišlo pod ruku. Blonďák popadl židli a kluka s ní praštil přes záda. Kluk spadl k zemi. Přestal se hýbat. Blonďák se mu začal smát. Nikdo nic neudělal. Mám o něj hrozný strach. Procpala jsem se skrz poslední lidi a klekla si k němu. Blonďák se přestal smát, protože si mě všiml. Podíval se na mě čistě modrýma očima. Snažila jsem se tomu klukovi pomoci. Blonďák mě popadl za vlasy a odhodil od něj. Přišel ke mně a začal do mě kopat. Ta bolest se nedala vydržet. Měla jsem štěstí. Na chvíli přestal. Dřepnul si ke mně. "Tak co ještě mu budeš pomáhat, nováčku?" zubil se. Podařilo se mi opřít o ruce. Začala jsem vykašlávat krev. Hrozně mě bolelo břicho od těch jeho kopů. Koukla jsem kolem sebe. Ten kluk se začal hýbat. Ulevilo se mi. Blonďák se otočil. Vyděl, že se začal zvedat. Rozešel se k němu. Popadla jsem zbytky svých sil a rozběhla jsem se ho zastavit. Podrazila jsem mu nohy. Spadl a praštil se do hlavy. Nezvedal se. Dobře pro mě. Přiběhla jsem k tomu klukovi. "Nehýbej se, pomůžu ti." Chvíli na mě zíral, ale udělal to, co jsem mu řekla. Dozor doběhl co nejdřív. Ten kluk se mi snažil něco říct. Pořád ukazoval na můj bok. Podívala jsem se, na co ukazuje. Na boku mám obrovskou skvrnu krve. "Nic to není." Lehce jsem se na něj usmála. Přišli ošetřovatelé. Přivezli lehátko a položili na něj toho kluka. Mě pomáhala jedna sestra.
Zavedli mě na ošetřovnu. Ten kluk tam už ležel, běhala kolem něj doktorka. Mě položili na lehátko vedle něj. Doktorka mezi námi zatáhla bílou záclonu, tak jsem na něj neviděla, až jsme byli oba ošetřeni, všichni odešli. Spal, chtěla jsem se ho zeptat, jak se jmenuje. Přemýšlela jsem, co se asi bude dít dál. Moc dobře jsem zatím nezačala. Snažila jsem se usnout, aspoň na chvíli. Od té doby co tady byla doktorka, sem nikdo nepřišel. Venku začalo zapadat slunce, pomalu jsem otočila hlavu na hodiny. Bude sedm. Za chvíli budou dávat oběd. Snažila jsem se zvednout, protože jsem měla už hrozný hlad. Ve dveřích se objevil ten muž, co mě sem přivezl. "Nezvedej se, máš ještě ležet." Přiběhl ke mně. Pomalu jsem si zase lehla. "Kdo jste?" hrozně mě to zajímalo. Pořád mi někoho připomínal. "Jmenuji se Obito Uchiha, pracuji tady jako dozorce." Sedl si na postel k tomu klukovi. "A co ty?" usmál se na mě. První člověk co se tady na mě usmál. "Jsem Sakura Haruno, studovala jsem na Tokijské střední, obor medicína. Ředitel mě sem poslal kvůli věcem, co jsem neudělala." Posmutněla jsem. Obito se na mě začal dívat se zájmem. "Kvůli věcem co jsi neudělala?" trochu se divil. Kývla jsem na souhlas. "Jakým?" zajímal se. Nemám co skrývat, klidně mu řeknu cokoli. "Jednou mě obvinili za posprejování školy grafity, ale já grafity kreslit neumím. Našli spreje v mé skříňce. Nakonec s toho byla jen dudka ředitele." Nadechla jsem se. Vzpomněla jsem si na svoji třídu. "Za to by tě sem přece neposlali?" zvedl se a šel pro pití do malé ledničky na druhé straně místnosti. Znovu si sedl. Podal mi Coca Colu v plechovce. "Po týdnu se na mě začala hrnou čím dál větší špína, něž před tím. Zjistila jsem, kdo to na mě háže. Chtěla jsem si s ní kvůli tomu promluvit, ale moc dobře to nevyšlo. Vyprovokovala mě a tak jsem jí vrazila facku. Hned jsem se za to omluvila a běžela jsem pryč. Další den si mě odchytla na chodbě a zase mě vyprovokovala. Zmlátila jsem ji i její kamarády, co přišli s ní. Pokračovalo to tak ještě měsíc a potom jste se ukázal vy."zvedla jsem zrak od plechovky. Skoro mu z očích tekly slzy. Ozvalo se lehké vzdechnutí. Obito se otočil a zíral na chlapce. "Ty jsi mě zase vyděsil." Sedl si zpět. "Promiň." Trochu se ten kluk pousmál. Otočil se na mě. "Musela jsi to mýt těžké." "Ani ne." Skrčila jsem nohy a opřela jsem se o kolena. "Ve škole to nebylo zase tak strašné. Měla jsem tam jednu kamarádku. Jmenovala se Hinata." Musela jsem se usmát při vzpomínce na ni. Dveře se prudce otevřely a v nich byla žena z dozoru. Myslím, že se jmenuje Tayuya. "Tak jo všichni pryč, zavazíte tady." Křikla a my museli opustit ošetřovnu. Obito nás doprovodil do našich pokojů. V pokoji jsem sama. Lehla jsem si na postel a hned usnula.
Ráno jsem se cítila už mnohem líp. Vzala jsem si čisté věci a zamířila jsem do jídelny. Jak jsem stála ve dveřích, celá jídelna na mě koukala. Zaslechla jsem i některé věci co říkali ostatní. Slyšela jsem jednu holku, co říkala "To je ta holka co praštila Naruta.". Popadla jsem podnos se snídaní a zamířila na nejodlehlejší místo v jídelně. Sedla jsem si do stínu a ignorovala svět okolo. Někdo si ke mně přisedl. Byl to ten kluk ze včerejška. "Ahoj Sakuro." Usmál se na mě. "Promiň neznám tvoje jméno." Zatvářila jsem se trochu pitomě. "Jsem Sasuke." Je hrozně milý. Nechápu, co proti němu ostatní mají. "Sasuke, můžu se na něco zeptat?" přestal jíst to hrozné jídlo. "Klidně." Napil se čaje. Je to tady asi jediné poživatelné. "Za co tady jsi?" trochu se usmál s pohledem, že čekal moji otázku. "Kdo ví?" trochu jsem ho nechápala. "V podstatě jsem nic neudělal, někdo na mě hodil vypálení šaten. A hromadu dalších věcí." Odložil už prázdný hrnek. Začali jsme se společně smát a bavit se. V tu chvíli se z nás stali ti nejlepší přátelé. Trávili jsme spolu každou volnou minutu.

Po dvou týdnech jsme se za dobré chování mohli projít kolem ústavu. Nešli jsme moc daleko od budovy, ale i tak nás čekalo překvapení. U budovy je malý lesík. Rozhodly jsme se tam zajít. To byla osudová chyba. Potkali jsme tam toho blonďáka. Zjistila jsem, že se jmenuje Naruto. S jeho partou nás obklíčili. "Takže naše nová kurvička si někoho našla." Zubil se na mě Naruto. Ten jeho pohled se mi hnusil. Kdyby mohl, začal by i slintat. Sasuke si mě přitáhl k sobě. "Co chceš Uzumaki?" řekl naštvaně. "Ale Sasuke, copak ty chceš zase na samotku. A co chci? Chci tu malou kurvičku, co držíš." Ukázal na mě. Sasuke se na něj hnusně podíval. Kdyby se nám podařilo dostat se ke kamerám, byli bychom v bezpečí. Natáhla jsem se k Sasukeho uchu. "Dokážeš mě přes ně přehodit?" zašeptala jsem. "Co máš v plánu?" divil se. Otočila jsem se na Naruta a zpátky na Sasukeho. "Uvidíš. Polib mě a tajně mě chytni za chodidlo a přehoď mě přes ně na cestu." Zezačátku se mu moc nechtělo. "Budu v pohodě, byla jsem u roztleskávaček." Ujistila jsem ho. Sasuke se ke mně naklonil a začali jsme se vášnivě líbat. Zvedl si moji levou nohu k pasu a chytil mě, jak jsem mu řekla. "Koukněte na ně, bude veřejný sex." Jásal Naruto s jeho bandou. Usmála jsem se na Sasukeho a ten mě vyhodil do vzduchu. Přetočila jsem se a dopadla na nohy. Rozběhla jsem se k budově. Už jsem byla na dosah kamer. Zastavila jsem se a otočila na ně. Sasuke za mnou doběhl. "Nebraň se." Řekla jsem potichu. Naruto se k nám rozběhl. Čekala jsem ránu, co schytá Sasuke, ale místo něj jsem ji schytala já. Odletěla jsem a narazila jsem zády do zdi. Sasuke ke mně přiběhl. Po zdi jsem ani nesjela, protože jsem se nabodla na kovovou tyč. Už jsem to nevydržela. Chytila jsem tu tyč a vytáhla jsem ji ze sebe. Naštěstí je rovná. Obito mě moc nepochválí. Uviděla jsem na svých rukách krev. Koukala jsem zděšeně na své ruce. Po tvářích mi začali téct slzy. Zvedla jsem svůj zrak a podívala jsem se na Sasukeho. Chvíli na mě zděšeně koukal, ale pak se ke mně rozběhl. Pomalu se mi zatmívalo před očima. Poslední co si pamatuji je Sasuke jak nade mnou klečí a volá na mě.




Pište do komentářů jak byste chtěli, aby povídka pokračovala. =D Usmívající se =D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama